Horsemanship
O čem to celé je...
Těžko něco takového vysvětlovat, protože každý člověk má individuální vnímání a danou věc vidí jinak. Horsemanship je v dnešní době hodně známý výraz. Pro někoho slovo téměř posvátné, pro někoho málem sprosté. Jednoduše by se dalo říci, že je to soubor principů, které společně vytváří koncept výcviku koně. Povely a signály jsou pro koně pochopitelné, protože vychází z jeho přirozeného chování. Odtud zřejmě překlad "přirozená komunikace", ačkoli na komunikaci člověka (alias předátora) a koně (čili kořisti) není přirozeného vůbec nic. Koně nás v podstatě k životu nepotřebují. Obešli se bez nás šťastně nemalou dobu. To my vyhledáváme jejich přítomnost, ať už z jakéhokoli důvodu... Pro práci, zábavu, potěšení. A proto se musíme naučit komunikovat s nimi tak, aby nám rozuměli. Týdenní hříbě dokonale provede nacválání z místa, přeskok, dovnitř plec. Ale ejhle, támhle ten zkušenný koník s tím má problém a s jezdcem se pere. Je proto na nás, abychom se naučili správně koně o danou věc požádat a byli mu schopní dokonale vysvětlit náš požadavek. Nezřídka je v různých stájích slyšet "To je zmetek, dělá mi to naschvál, aby mě naštval...". Lidé bývají často slepí a nejsou ochotní uznat vlastní chybu a neschopnost. Koně nejsou jako my, nedělají naschvály, nedomýšlejí, jak by to bylo super páníčka vytočit. A člověk vidí problém, ne příčinu. Ta tam vždy je a oni ji často doslova křičí. Ale dokud se nenaučíme vnímat jejich signály, bude partnerství koní a lidí (v mnoha případech se to tak ani nazvat nedá) stále plné zbytečných nedorozumění, omylů a křivd.
Vždy, pokud vám kůň na něco řekne "ne" (a má naprosté právo to kdykoli říct), je na místě zamyslet se, proč k tomu došlo. Kde jsem udělalal chybu? Nebolí ho něco? Vysvětlila jsem dostatečně jasně svůj požadavek? Pokud se takto nezamyslíme a svedeme to na "blbost" či tvrdohlavost koně a budeme ho do požadavku nutit, může ono zpočátku jemné "ne" přerůst do velkého problému.
Horsemanship není samostatné jezdecké odvětví. Opravdu to není o skupině lidí pobíhajících s oranžovým klackem kolem koně, opakujících neustále 7 her a jezdících bez sedla na ohlávkách. Horsemanship je o přístupu, partnerství, spolupráci, motivaci, ochotě, spravedlnosti, pohodě. A v tomto duchu se s koněm přece můžu věnovat čemukoli a s čímkoli :) Jde o to řídit se principy při jakémkoli kontaktu s koněm.
Motivace... Vše je o motivaci. Zamyslete se jen nad tím, čemu se během dne věnujete. Než jdete do práce (školy), upravíte se. Proč? Aby vám to slušelo a cítili jste se příjemně. Jdete do práce, protože za to máte peníze. Posedíte s přáteli, protože je vám v jejich přítomnosti fajn. Pokud vás partner o něco požádá, rádi mu vyhovíte, protože to pro něj chcete udělat. A tak dále... Každou činnost děláte s motivací, za nějakým účelem. A je nespravedlivé chtít po koni cokoli, pokud mu tuto motivaci nedáme. Když se podíváme na žebříček hodnot koně, na prvním místě je vždy bezpečí. Bezpečí stáda, ochrana před predátory. Některé z vás možná napadla potrava, jako priorita. Jistě, kůň musí mít co žrát, ale poud nebude v bezpečí, stejně se nenažere. To je také jistá nevýhoda motivace pamlsky. Je to v danou chvíli sice efektivní, ale dlouhodobě to má (dle mě) více negativ, než pozitiv a jsou situace, kdy tento způsob naprosto selže.
Takže jak docílit u koně takový pocit bezpečí, aby byl spolehlivou motivací a kůň se na vás mohl vždy spolehnout? Můžete se setkat s pojmem "alfa kůň". To je vůdce stáda, který má ale svou pozici většinou získanou především díky respektu (půjdeš za mnou nebo tě tam dokopu)- zde se stanete pro koně vedoucím. Nejraději mám přirovnání matka- hříbě. Vystihuje to naprosto vše, jak by měl vypadat harmonický vztah s koněm. Respekt a důvěra je zde v naprosté rovnováze. Hříbě plně důvěřuje své matce, že ho ochrání, obstará mu potravu, dovede k vodě. Ale respektuje ji a její pokyny. To je úplně jiný druh respektu, vycházející z důvěry. Matka během života hříbě učí, jak se chovat, kde jsou hranice, které by nemělo překročit. A hříbě ví, že když je překročí, přijde napomenutí.
Jednou jsem od své skvělé lektorky slyšela přirovnání k vašemu oblíbenému učiteli ze školy. Nebyl to učitel, kterému se ve třídě při hodině všichni bavili, nedávali pozor a dovolovali si, co chtěli. Byl to jistě učitel, který si dokázal sjednat pořádek a přitom nezvýšil hlas, dokázal žáky zaujmout. Pokud se snažili, ocenil. A pokud jste se na něco vykašlali, bylo vám trapně, že jste zklamali jeho očekávání. Prostě jste se snažili chovat tak, aby jste pro něj byli ten nejlepší student.
Pocit bezpečí vychází především z toho, že kůň ví, co od vás může čekat, nechováte se nepředvídatelně a impulzivně, ale spravedlivě. Vždy a za všech okolností- i když máte špatnou náladu, když jste nervózní, protože támhle stojí návštěva a kouká nebo vás čeká závod. Koně tyhle věci nechápou a vidí jen to, že jejich člověk je zrovna úplně nespravedlivě potrestal a byl zlý. Důveru koně můžete získávat roky, ale ztratit se dá během minuty. Buďte tak přísní, jak musíte a tak jemní, jak můžete.
Koně se snaží, neustále nám něco nabízejí. Stačí jen poslouchat... Můžeme je jen obdivovat a děkovat za to, jak jsou neustále ochotní nám vyhovět. A to i přes to, že se k nim nechováme vždy tak, jak by si zasloužili.
Kuchařka
Bohužel se setkávám s pojetím horsemanshipu, jako s nějakou "kuchařkou"- lidé tak vnímají sérii cviků a čekají, že právě ta jim vykouzlí vztah s koněm. Zajímají se víc o technickou stránku, než o principy. Ale o tom to vůbec není. Naopak se může stát, že neustálým drilováním koně cviky ze země ho znechutíme natolik, že to poškodí veškerou další spolupráci.
Cviky samy o sobě můžou spoustě věcem pomoci, kůň se stává vychovanějším, ovladatelnějším. Ale není to žádné kouzlo... Jde o partnerství. Trávit s koněm čas, užívat si spolčných pohodových chvil, sbírat zážitky, zkušenosti. Společně. Proč nevzít koníka na procházku a popást? Udělá to více služby než hodinové opakování "ze země" na jízdárně. A leckdy se zde výchovně vyřeší mnohme více.
Koně nejsou stroje. Jsou to individuální tvorové s vlastními názory, zkušenostmi. A tak se může stát, že to, co funguje na jednoho koně, na druhého nezabírá. Není to o tom znát "čudlíky" a vědět, co způsobují. Dlouho jsem s Kvíčalkou řešila vyslání na kruh ve volnosti. V kroku to šlo, ale jakmile jsem chtěla naklusat (nedejbože nacválat) a přidala pobídku, odběhla. A jak je mojí nepraktickou vlastností, odkládala jsem to a neměla se k vyřešení. Až mě to jednoho dne začalo štvát natolik, že jsem si řekla: "A dost!". Stačil moment, abych zjistila, co udělat jinak. Vžila jsem se do ní a jejího myšlení (výhodou je, že částečně znám její minulost) a došlo mi, že to zřejmě brala takto: "Posíláš mě pryč a ještě přidáváš s tlakem, tak jo, jdu pryč!". A kdyby v této fázi přišel nějaký trest, zřejmě bych její důvěru ve mě velmi poškodila. Stačilo to Kvíčalce psychologicky otočit z "posílám tě pryč" na "vedu tě". A ejhle, i malý kroužek ve cvalu na otevřené louce není problém! Pokud kůň nedělá, co chceme, podle návodů, je načase zamyslet se, proč tomu tak je. Nedělá to na "truc", ale zřejmě nechápe nebo z nějakého důvodu nechce udělat danou věc. A problém může být právě v tom návodu...
Je spousta lektorů, kteří učí právě podle "kuchařky". 7 her, napojení... Že kůň neposlouchá, nevadí, přitlačíme, musí nás přece respektovat.
Nedávno jsem byla na akci, kde jsem shlédla ukázku "komunikace s koněm ze země". Koník byl troku vyplašený z toho všeho, co bylo kolem něj. Rozhlížel se, řehtal po koních. V tomto případě by nejspíš bylo nejvhodnější koně uklidnit ("nic se neděje, koni, jsem tu s tebou...") a upoutat jeho pozornost. Ale co udělal jeho člověk? Pustil ho z vodítka a začal honit dokola se slovy: "Teď musíme koni ukázat, že my jsme šéf a že nás musí respektovat. A pak se ho k sobě pokusíme přilákat...". Tyto dvě věty mi stačily, abych věděla, že tohle sledovat opravdu nepotřebuju. A když mi došlo, že takhle je koník "ošéfován" několikrát děnně po dobu 4 dnů, bylo mi ho opravdu líto. Další kuchařka...
Jízda na ohlávce
Jízda na ohlávce se stala v poslední době hodně populární i rozporuplnou věcí. Bývá výsadou „horsemanů“, bývá vynášena do nebes i přehnaně kritizována. Kde se berou tyto názory?
Je sice krásný zážitek vyjet si s koníkem ven na ohlávce, přacválat si louku na volných otěžích, ale předchází tomu dlouhá příprava a budování vztahu s koněm. Navlíct na koně poprvé provazovku a hurá do lesa, co to udělá- to by mohlo skončit ošklivě jak pro koně, tak pro člověka.
Pokud chceme jezdit na ohlávce, prvním krokem je jistě práce ze země. Proč? Protože při ní se oba učíte. Jak s ohlávkou pracovat, jak působí… Teprve až koník respektuje ohlávku při práci ze země, rozumí jejím signálům, je bezpečné začít trénovat ze hřbetu- dříve určitě ne.
Čeká vás další část přípravy strávená na jízdárně nebo v ohradě. Teprve až budete zvládat bezproblémové změny směru, změny tempa, je rozumné začít zkoušet terén.
Na ohlávce může jezdit každý kůň. Záleží jen na tom, jaký vztah si s ním vytvoříme a jak důkladný bude náš výcvik. To, aby nám kůň chtěl vyhovět, je hlavní předpoklad pro to, abyste se dostali v tréninku někam dál- na ohlávce totiž kůň nemusí, ale chce.
Jde připravit koně tupého na nos, neochotného, koně, který se s ní „pere“, je možné provádět gymnastické prvky… Záleží jen na nás, jaké cíle si dáme.
Ohlávka je v mnoha věcech pohodlnější a praktická. Velmi rychlá při sedlání, koně jsou s ní obecně více spokojení, než s udidlem. Můžete kdykoli na vyjížďce zastavit a koně napást, bez zbytečného přeužďování.
Mnoho lidí také jízdu na ohlávce vzdá, protože je na ní koník neposlouchá. Jakmile má v hubě udidlo, šlape jako hodinky. Ale když se sundá- ejhle, mě zajímá támto a ne panička, která se na mých zádech o něco snaží. Udidlo násobí naši sílu, proto některý koním stačí, aby se párkrát „vytrestali“ a už to nezkouší. Jenže jakmile mají kousek svobody navíc, projeví svůj skutečný názor. I tady platí, že jezdit na ohlávce se dá opravdu s každým koněm. Pokud si nevíte rady, nestyďte se zavolat si někoho, kdo vám pomůže. Ale důležité je, abyste co nejvíc času pracovali s koněm vy. Vy potřebujete vytvořit vztah a společně se to naučit. Je sice možnost dát koně na výcvik a počkat, až se nám vrátí „hotový“. Ale jsou koně, kteří pod jedním člověkem šlapou s pod druhým se ani nerozejdou a zkouší. Proto je důležité, abyste se učili oba společně, navzájem.
Tento způsob ježdění bývá kritizován také proto, že ohlávka v rukou nezkušeného člověka se stává zbraní. Je velmi ostrá a proto zacházení s ní vyžaduje cit a jemnou ruku.
Ale ten kousek svobody navíc dá vašemu vztahu jistě jiný rozměr. Takže odhoťte zábrany a hurá do toho- ale bezpečnost především :)
„Na ohlávce zjistíme naše jezdecké nedostatky a názor našeho koně."
Napojení?
Když se nějaký začátečník (nebo kdokoli), snaží najít nějaké informace o horsemanshipu, všude je spousta článků a návodů na napojení (join up, obě oči). Pochopit se to dá velice snadno a vypadá to efektivně, tak se do toho sposta lidí s nadšením pustí. Ale přemýšleli jste někdy nad logikou tohoto cviku? Proč od sebe koně odhánět, když chceme, aby byl s námi a spolupracoval? Někde se dokonce radí provádět napojení před jakoukoli prací s koněm. Z toho potom vznikají situace, kdy člověk s koněm vejdou do kruhovky (popř. jízdárny), odepne se vodítko (nebo to se ani nestihne) a kůň od člověka okamžitě běží pryč. Dělá to proto, že je tak naučený, ví, že bude odháněn, nečeká na vyšší tlak a jde dobrovolně. Osobně si myslím, že je tento cvik velmi špatně chápán a hodí se ho použít jen v opravdu vyjímečných situacích (např. vykopnutí po člověku). Nikde v článcích o napojení není psané, zda je vhodné jen pro některé koně, některé situace. Typickým příkladem může být bázlivý kůň. Nějak ho dostaneme do kruhovky a abychom mu ukázali kdo je ve vztahu šéfem začneme jej odhánět. Co byste si jako takový kůň pomysleli? S člověkem nechcete mít nic společného a on vás ještě sám odhání? Pravděpodobně byste zavrhli i tu mizivou šanci se k němu přiblížit. Napojení nepoužívám, kdybych měla, tak opravdu jen v případech, kdy by se kůň zachoval agresivně. U bázlivého koně se osvědčilo upoutání pozornosti. Chceme po koni, aby si všímal nás a ne všeho možného (i když od nás odchází). Např. začneme se pohybovat na opačnou stranu než kůň jde nebo se dívá. Zjistí, že se něco děje a podívá se na to, bude se zajímat. Pak je nejlepší se zastavit a dřepnout si, pro koně se tak zmenšíte. Pokud kůň nepřijde a začne se zajímat o něco jiného, tak pokračovat. Pokud by si vás nevšímal i když se pohybujete, můžete se např rozběhnout, rychleji změnit směr, abyste koně zaujali.
Energie, cíl, radost
Možná trochu zvláštní téma článku, ale nesmírně důležité věci při práci s koněm.
Jednou odpoledne jsem šla na jízdárnu, že budeme dělat něco ze země. A jeden člověk se mě zeptal: „A co budete dneska dělat?“ Odpověděla jsem, že nevím, že něco určitě vymyslím. Dopadlo to tak, že jsme spíš dělaly to, co už umíme. A já začala nějak víc přemýšlet o slůvku CÍL. Myslím si, že pokud je jakákoli práce s koněm stereotypní, nemůže to nikoho dlouho bavit. Nemyslím tím občasné opakování v rámci nějakého blbnutí, hry. Ale proč s koněm chodit několikrát týdně „dělat ze země“ a opakovat s ním pořád stejné cviky? Koně nejsou hloupí, nezapomenou je.
Nejlepší je, když si před každou prací dáme nějaký cíl, co nového se dnes naučíme, co zdokonalíme. Tím kůň dostává neustále nové podněty, má nad čím přemýšlet a posunujeme se dál. Nemusí to být nic velkého, nejlepší je učit se pomalu a postupně. Například zapracovat na nějakém už známém cviku, který ještě není úplně ideální a zlepšit jej. Často se stává, že se lidé zaseknou ve fázi, kdy umí s koněm spoustu cviků, ale většina je hodně nedokonalá a tam vznikají mezery pro další úkoly. Takové to- někdy to vyjde, někdy ne. Když přirovnáme vztah s koněm k pyramidě a my stavíme základní kameny, tu a tam se objeví malá mezera. A postupně, jak váha kamenů narůstá, mezery se projeví a pyramida se pod tíhou kamenů zřítí. Proto je potřeba dávat si neustále nové cíle a nespokojit se jen s „polovýsledkem“, ale chtít dosáhnout cviku co nejdokonalejšího.
Další věcí, nad kterou jsem v poslední době hodně přemýšlela a snažila se ji nějak dostat do své práce (a snad i úspěšně) je ENERGIE. A nemyslím tím energii, jako například více pohybu nebo rychlost, ale spíše energii vnitřní. Je hodně důležitá a práce s koněm je díky ní úplně o něčem jiném. Pokud chybí, stává se z jinak energického koně například flegmatický, až líný. Lidé to často řeší pobídkami. Ale co všechno se díky vnitřní energii změní. Neznám návod, jak ji „dostat“ do společné práce s koněm, myslím, že si na to musí přijít každý sám. Ale kůň na ni velmi dobře reaguje. Často lidé napodobují pohyby, pobídky, ale nedají do práce sebe…
Myslíte, že koně reagují na naši náladu, naše rozpoložení? Myslím, že velmi dobře. Někteří více, někteří méně. Možná podle toho, kolik lidí a jak s nimi pracuje. Ale pokud máte koníka, se kterým děláte (převážně) jen vy, reaguje na vás asi dost spolehlivě. Například Kvíčalka se podle mě „naladí“ během chvilky. A tak vím, že pokud mě něco trápí, mám špatnou náladu a nedokážu ji změnit, raději práci nechám na jindy a vezmu ji třeba jen napást. Protože vím, že by nejspíš vznikl naprosto zbytečný konflikt. A tím se dostávám k pojmu RADOST.
Radost ze společné práce by měla být naprostou samozřejmostí. Lidé chtějí, aby koně byli z práce nadšení, aby je bavila. Ale kolikrát vidíme, kdy jdou s koněm něco dělat spíše „z povinnosti“. Když už jsou ve stáji, tak přece půjdou něco dělat... Ale nadšení a radost tam chybí. Pak logicky chybí i u koně.
Myslím, že emoce, jako vztek a podobně ke koním vůbec nepatří. Ale radost a nadšení je důležité. Protože jedině, pokud bude práce bavit vás, může bavit i vašeho koně.
Spolupráce
Nad tímto tématem přemýšlím už dlouho, mimo jiné i proto, že (jako každý člověk) i já dělám chyby a musím se opět o nějaký ten krůček vrátit. A mám velké štěstí, že mám koně, který mi vše dá naprosto najevo.
Ráda bych se pozastavila vůbec nad celkovým pojetím horsemanshipu. Setkávám se s tím, že lidé se mu „věnují” především proto, aby měli se svým koněm hezký vztah. Chtějí, aby nepotřebovali vodítko a kůň za nimi chodil, spolupracoval dobrovolně a rád. Ale už méně často lidé přemýšlí o tom, proč jakou věc dělají- a hlavně, co si o tom všem myslí kůň. Co vlastně je a není dobrovolné? Je sice krásné, že za námi koník chodí bez vodítka, ale co když je to proto, že pokud to neudělá, bude muset běhat? Pak si zcela jistě raději vybere člověka, ale kolik lidí opravdu stojí o to, aby k tomu koně takto „donutili”? Nebo ví, že pokud nevyhoví, stejně tam bude domlácen? To, že je to oranžovým klackem ho asi moc neutěší. Příliš dobrovolnosti tu nevidím... Je spousta metod, každému člověku vyhovuje jiná. Ale je trochu problém, že většina lidí vidí výsledek a nad cestou příliš nepřemýšlí. Představte si, že by vás maminka o něco požádala, vy se rozhodli jinak a ona vás za to „vydusila” tak, že (zcela logicky) byste si příště vybrali její variantu. Ano, zachovali byste se tak, jak chtěla ona, ale byla by v tom nějaká dobrovolná spolupráce, ochota a nadšení pro to, pro ni příště něco udělat? Stávali byste se buď čím dál více nechotnými nebo naopak rezignovanými. Jsou koně, kteří to „přejdou" a vyhoví. I když to úplně není jejich vůle. A jsou koně, kteří vám to dají hned „sežrat". Pak už jen záleží, jak si to člověk přebere. Buď se zamyslí, kde je asi příčina a nebo se rozhodne to ignorovat a řešit třeba dalším tlakem. A to už je začarovaný kruh. Tam už je to potom spíše boj kdo z koho a jak rychle to kůň vzdá a podvolí se.
Když je kůň zvyklý na to, že má určitou svobodu a vy mu ji najednou vezmete, vadí mu to. Příkladem může být třeba naše situace po stěhování. Já byla z převozu nervózní (přece jen, Kvíčalku jsem poznala na minulém ranči v dost strašném psychickém stavu a bála jsem se, aby ji změna prostředí zase nervátila zpět), ale kobylka mě překvapila. Vše snášela v pohodě. Ale já jí málo věřila. Byly jsme v cizím prostředí, všechno nové, opodál hřebec a já se bála ji tam nechat trajdat navolno, i když to pro nás bylo normální. A tak jsem jí vzala tu část svobody, na kterou byla zvyklá- chodila všude na vodítku, na čištění byla uvázaná... A najednou jsem zjistila, že je čím dál víc neochotná a „naštvaná". Samozřejmě jsem hledala příčinu a najednou mi to došlo. A tak jsem jí její svobodu vrátila a ona byla opět spokojená. Nechť to slouží třeba jako rada někomu jinému :)
Některé metody jsou jistě efektivní. Člověk třeba zamhouří oka nad vyšším tlakem, než se jemu osobně líbí, ale ve výsledku jsme přece dosáhli svého, tak co...
Neříkám zase, aby člověk nechal koně, aby dělal, co se mu zlíbí a nechal si tzv. ”šlapat po hlavě”- to už je druhý extrém. Ale koneckonců- horsemanship je především pojetí koně jako partnera a proto bychom se podle toho měli řídit i na cestě k našemu cíli. Snažit se, aby to, že nám kůň vyhoví, byla jeho vůle a ne jen nejméně nepříjemné řešení.
Cesta je to sice zdlouhavější, ale jen ta je založená na vztahu- ne jen na cvičených kouscích. Protože tomu koni za to opravdu musíme stát. A o tom to přece je! :)
Problém
Známe to jistě všichni. S koníkem se nám najednou nedaří to, co jsme dříve zvládali nebo nový cvik nejde podle našich představ. V horším případě v nás převažuje vztek, smutek, deprese a to jde pak celá práce s koněm zákonitě do háje.
Vemte si to z pohledu koně. I on je tvor, který má své pocity. A někdy (stejně jako vy) je do práce méně nadšený, chtěl by jen lenošit. Což ovšem neznamená, že vás nemá rád! Buď to můžete (jako jeho přítel) respektovat a program tomu přizpůsobit a nebo to „lámat přes koleno”, což většinou vede ke zybtečným konfliktům. Když už se to stane a při práci se vyskytne nějaký spor, je lepší lekci ukončit okamžitě, jak se něco povede, pro dnešek to nechat být a zbytek dne strávit něčím příjemným, třeba pasením. Protože je celkem jasné, že by konfliktů bylo mnohem víc a já osobně to považuju za dost zbytečné a ničemu neprospěšné. Samozřejmě za předpokladu, že má člověk s koněm dobrý vztak a koník nemá svoje „nálady” každý druhý den- tam je pravděpodobně něco špatně.
Ale stejně jé to i u člověka, který přijde za koněm v nedobrém rozpoložení. Velmi rychle to přenese i na koně a pak už je jen otázkou času, kdy to vybuchne.
Vemte si, jak je to u lidí. Jeden z kamarádů má špatnou náladu a svým chováním ji brzy zkazí i druhému. Dopadne to tak, že se pohádájí kvůli „ničemu” a pak, až jim to dojde, se většinou omlouvají. Ale to už je pozdě.
A pokud se už stane, s koněm jste řešili konflikt a (pokud možno) skončili pozitivně, hoďte to za hlavu! Byl to jeden den a už na tom nezáleží. Nejhorší, co můžete udělat, je o tom pořád přemýšlet, otravovat si život výčitkami, co jste udělali špatně... Ano, možná jste udělali chybu a chybovat je lidské. A koně umí hodně odpouštět. Ale tím, že nád tím budete pořád dumat, ničemu nepomůžete. Naopak, pokud vaše špatná nálada převládá i další den, kdy jedete ke koni, je to cesta do pekel a začarovaný kruh. Pravděpodobně se celá situace bude opakovat.
Koně přeci máme pro radost- aby jsme z nich měli radost my a naopak i oni z nás. Vždyť na tom, že se jeden den nepovedl nějaký cvik, nestojí svět. Užívejte si chvil s koněm stejně jako malé dítě, které je naprosto šťastné, když může v jezdeckém oddíle svému milovanému čtvernožci vyčistit kopyta...
Chválit, chválit, chválit
Pochval není u koní nikdy dost. Někdy člověka až zaráží, jak je taková dobře načasovaná pochvala mocná.
Je to nejdůležitější element, při práci s koňmi. Jak se říká: „Kůň se neučí od tlaku, ale od uvolnění.“, je to tak. Pokud zadáte koni nějaký požadavek, čekáte, dokud ho neřeší přesně tak, jak chcete a v ten moment přestanete s jakýmkoli tlakem a začnete chválit, kůň si pomyslí: „Hm, čím jsem to dokázal?“. A tuto situaci bude nadále vyhledávat. Jsou koně, kteří svoji touhu vyhovět dokáží dohnat do extrému- například pošlu kobylku na kruh, opodál na zemi leží barel, ona si na něj samozřejmě naběhne, škočí a otočí se na mě stylem: „To jsem dobrá, co?“. No, nepochvalte ji za to :)
Mocnou „zbraní“ je pochvala také u koní, kteří jsou prací znechucení, případně jsou přetrénovaní. Opravdu pochval není nikdy dost. Kdybyste na něčí žádost neustále vykonávali nějakou činnost (a tak nejlépe, jak dovedete) a nikdo vás za to neocenil, brzy by vás taková služba mrzela. U koní to není jiné. V takových případech se stávají neochotnými. Pokud mají dost silného ducha, aby vyjádřili svůj názor, nastávají v práci konflikty. U těchto koní dokáží časté pochvaly zázraky. Velmi snadno pochopí, že jsou za snahu oceněni a práce je začne znovu bavit. Jsou typy koní, kteří velmi časté pochvaly vyžadují, jinak ztrácí motivaci. Bývá to především u těch, kteří byli někdy „nedocenění“.
Pochvalu si můžete zvolit podle svého gusta- hlasem, pohlazením… Hlasová pochvala je velmi výhodná především proto, že se dá použít v konkrétně zamýšlený okamžik i když nejsme v bezprostřední blízkosti koně.
Ale nemluvte pouze o pochvale ve spojení s koňmi. U lidí je stejně důležitá.
Každý člověk má sebedůvěru na určité úrovni. Utváří jí vztah k sobě samému, vliv okolí, víra ve vlastní schopnosti, výsledky… Ale právě okolí ji dokáže ovlivnit velkou měrou.
Každý, kdo pracuje s koněm, se snaží postupovat tak, jak nejlépe dokáže. To, že se to někomu dalšímu nelíbí, je jeho problém. Na místě je potom možná spíše debata, než nějaké násilné přesvědčování o vlastní pravdě. Přesto se ten člověk usilovně snaží.
Pokud budete obklopeni lidmi, kteří vám nedají najevo, že si vaší snahy a práce váží, může se stát, že budete čím dál méně věřit vlastním schopnostem.
Pro příklad: Někdo vám zadá úkol, vy na něm s koněm pracujete, snažíte se, aby byl co nejlepší. Těšíte se, až ho ukážete cvičiteli. Ten se podívá a řekne: „Hm, dobré, ALE…“ a vyjmenuje 20 dalších věcí, které podle něj děláte špatně. Samozřejmě neříkám, připomenutí chyb je na místě, ale ocenění snahy je potřeba. Protože se opravdu může stát, že dotyčný bude vidět spíše už jen ty chyby, než pokroky a přestane si věřit.
Takže ať už lidi nebo koně- chválit, chválit, chválit, snaha totiž není samozřejmostí! :)