"Cesta k cíli je mnohem důležitější‚ než cíl samotný."

V červnu 2008 jsem se od Zuzky dozvěděla, že jí byla nabídnutá kobylka, kterou nikdo nechce, protože se nenechá chytit a kvičí. Řekla mi jen to, že je krásná a že neví, jestli ji vzít nebo ne. Poradila jsem jí, že ano... A tím začal velký příběh.

Když přijela na ranč zvědavě jsem si ji šla prohlédnout. Byla nádherná. V podstatě se v tom výběhu nezastavila, pořád jen nervózně pobíhala sem tam. Stačilo, když někdo stál na pár metrů od ní, zakvičela a běžela pryč.

 

 

Nejdřív se koní stranila, potom se jí ujala Vendulka (starší A1/1). Neměla nejlepší zkušenosti, bývala prý s huculkou, která ji dost šikanovala. Netušila jsem, jestli si ji vůbec někdy pohladím. Ale seděla jsem u výběhu, sledovala ji a napadlo mě, že by bylo úžasné si toho koně koupit. 

Další den jsem se opět vydala na ranč. Procházela jsem kolem ohrady a viděla Zuzku, která se ke kobylce snažila trpělivě přiblížit a Kvíčalku (tak jsme jí začaly říkat), která pobíhala okolo. Postavila jsem se k ohradníku a dění pozorovala. Najednou se kobylka vydala ke mě, zastavila se a dívala se na mě. Ten pohled nezapomenu do dneška. Byly to smutné i vzdorovité oči. Jen tak stála a sledovala mě. A pak odešla pryč. Jako by mi řekla: „ Čekám, zkus to.”

 

 

Šla jsem si pro chleba a vodítko. Kobylka si ode mě chleba v klidu vzala, připnula jsem vodítko a opatrně ji poprvé pohladila. Nechala se. Ještě toho dne jsme šly na procházku se Zuzkou a Sigim. Ale vedla spíš ona mě, než já ji. Celou vahou jsem se zapírala do ohlávky, ale ona šla i přes to. Kašlala na mě, žrala trávu a pokud jsem jí to nedovolila, vztekala se...

 

 

Začala jsem s ní pracovat a zjišťovala jsem, že tak problémové zvíře jsem nikdy neviděla. Nechápala jsem, jak z ní dokázali lidé něco takového vytvořit. Poté, co se skamarádila s Vendulkou byl problém ji od koní vůbec někam odvést. Jakmile jí jen zašli někam za rožek začala se vzpínat, kopat, ječela... Nenechala si absolutně sáhnout na uši, byl problém i s čištěním nohou. V boxe vyšilovala, nedokázala stát na místě. Na jakýkoli tlak buď nereagovala vůbec nebo naprosto neadekvátně a přehnaně. Měla fóbii z chlapů (první strouhání dopadlo tak, že kovář stál za rohem a volal na mě, co mám dělat, abysme jí vůbec ta její přerostlá kopyta orašplovali). Jakákoli nová věc ji hned vyvedla z míry (i deka...). Bála se biče, pod sedlem chodila v hlavou vyvrácenou, zapřená do ohlávky, nebyla schopná jít krokem. Jakmile po ní chtěl člověk víc, než byla ochotná udělat, okamžitě se vztekala a kopala. Dlouho trvalo, než se nechala celkem v klidu naložit do vleku. Bylo toho požehnaně, měla problém snad se vším. 

 

 

Sice mě několikrát napadlo, že bych si ji pořídila, ale váhala jsem, jestli takového koně zvládnu. Zuzka mi jednou řekla, že ano, že do toho mám jít... 

Rozhodla jsem se nejít na vysokou, najít si práci a Kvíčalku si pořídit. Přece jen, vybrala si mě...

A tak jsem si koupila koně, se kterým nebylo snadné vůbec nic a kterého by se většina lidí ráda zbavila. 

Z jakéhokoli drobného úspěchu jsem měla neskutečnou radost. Postupovaly jsme pomalu, kolikrát jsem brečela, že na to nemám a že jsem se rozhodla špatně. Ale vždycky jsem se zvedla šla dál, zkusila to znovu. Musela jsem se naučil naproto dokonale časovat a odhadnout adekvátní tlak, který jsem použila, protože jakmile jsem ho jen o trošku překročila, jakoby to udělalo „cvak” a ona se vrátila do minulosti. 

 

 

Dala mi (a neustále dává) lekce, kterými si mě neskutečně vyškolila a školí. Třeba takový kopanec do břicha- ale vždy jsem si uvědomila, jaká chyba to způsobila. 

Začala mi věřit, byla ochotná pro mě něco udělat. Ale hranice, se posouvala pomalu. Dlouho jsem pro ni byla důležitá jen mimo výběh. Jakmile měla kamarádku vedle sebe, nezajímala jsem ji. A pak za mnou i sama přišla... Pamatuju, když ke mě ve výběhu poprvé přicválala. Smála jsem se jako blázen, se slzami v očích. Každého pokroku jsem si vážila trojnásob, jako by to bylo u „normálního” koně. Také s ní všechno trvalo déle, než s jakýmkoli jiným koněm. Jednou se na ranč přijel podívat i její bývalý majitel. Přišli jsme k výběhu, já šla za Kvíčalkou a on jen tak stál a koukal. A najednou trochu nevěřícně říká: „Ona se vás nebojí...” 

 

 

Její minulost už asi nikdy nedopátrám. Narodila se na Slovensku v chovu Slovenských športových pony. Hříbat se tam rodí každý rok hodně, zřejmě jen žila se stádem na pastvině, lidmi příliš nedotčená. Kdy se dostala do ČR netuším. Vím, že jezdila pony dostihy, i steeplechase, kterou dokonce vyhrála (dlouho se překážek bála, skákala s velkou rezervou, skočila i na zemi položenou kavaletu). Pak ji měl pán, který na ní jezdil stylem „nasednout, bežet někam, doběhnout domů, sesednout”, říkal mi, že ho hodně shazovala. Pak ji chtěl prodat, každý, kdo se na ni přijel podívat, rád odjel.

Nikdy se nevzdala. Podle jejích některých reakcí usuzuju, že se jí děly hodně škaredé věci. Ale vždycky bojovala. Kvičet se zřejmě naučila jako obranu... 

Je to kůň s neskutečně zajímavou a složitou osobností a velkým charizma. Kdo ji poznal, tomu utkvěla v paměti. Ne tím, že se hlasitě projevuje (i když tím jistě také), ale tím, že je vyjímečná. Má obrovskou vnitřní energii. Začala zase věřit lidem, ale jen do určité míry. Přijde se ve výběhu podívat, nechá se převést, dát deku, ale pro někoho něco udělá jen proto, že si to přeju. Když ji chce někdo odvést a já tam stojím, zastaví se a kouká, proč nejdu taky, že beze mě nepůjde. Nechá na sebe sednout cizího člověka, ale jen, když jsem u ní. 

 

  

 

Nedělá nic zadarmo, musí jí za to člověk stát. Je to kůň, který potřebuje hodně chválit, jinak ztrácí motivaci. Je nesmírně citlivá na rozpoložení člověka, dokáže se okamžitě naladit na „stejnou vlnu" a tu negativní dost rázně odmítá.

Má na všechno svůj názor. Ale dlouho trvalo, než zjistila, že ho nemusí prosazovat bojem, protože si ho někdo rád vyslechne. Poznat ji není jednoduché, vydalo by to na knihu. Je to pouť na celý život. A já jsem šťastná, že jí můžu kráčet po boku a být jejím přítelem. Je mezi námi něco, co jsem nikdy s žádným koněm nezažila a zřejmě už ani nezažiju. Pouto, které je vzácné, protože mi i přes své zkušenosti dala šanci a neskutečně se změnila. Naučila mě (a učí) každou minutu, co jsem s ní. Z jejího nešťastného výrazu se stal pohled plný sebevědomí, zvědavosti a ochoty. 

 

 

Neznám krásnější pocit, když přijdu na pastvinu, zavolám a ona za mnou přicválá od koní a trávy jen proto, že se mnou chce být. U koně, který nechtěl mít s lidmi nic společného je to velký dar. 

Prostě jsme se měly potkat...