"Dává nám všechno co má. Rychlost, vytrvalost, sílu. Ale plane v něm i jeho divoký duch. Byl jiskrou, která zažíhala dávné mýty. Byl chloubou králů i dobyvatelů. Byl oporou civilizace. Pod údery jeho kopyt se utvářeli dějiny.
Dodnes má v našich srdcích místo ona pyšná krása, která nese jméno kůň." (z dokumentu Koně od National Geographic)
Kůň je nesmírně podivuhodné stvoření. Ne nadarmo je u mnoha národu (a i u mne) považován za mystické zvíře. Však pouhá pragmatická podivuhodnost koně spočívá v tom, že je to zvíře na jedné straně nepředstavitelně silné (možná znáte rčení vydrží jako kůň) a rychlé (kdyby kůň chtěl, tak vás zabije jediným rychlým pohybem) a na straně druhé nepředstavitelně citlivé a vnímavé (přesně cítí, na kterém místě svého ohromného těla má nejmenší mušku a taky ji umí trefit, kopytem nebo tlamou …) – a velmi plaché. Kůň je, jak samozřejmě také víte, býložravec a prakticky všechny masožravce – včetně člověka - vnímá jako ohrožení a prchá před nimi a pouze, nemá-li kam prchat, tak zaútočí.
A proto je neuvěřitelně nesnadné, aby kůň začal a vydržel člověku doopravdy důvěřovat! (Jistě, existují znásilnění koně, kteří se člověku podvolí ze strachu, ale o tom tady samozřejmě nemluvím). Mluvím o takovém budování vztahu koně k člověku, kde si kůň začne být člověkem zcela jistý, přestane se cítit ohrožený a naopak, hledá u člověka pohodu, oporu, bezpečí … a pak radost z toho, co můžou spolu podnikat! (Již se zde objevují slova, kterými také popisuji to, co považuji za zásadní pro fungující psychoterapeutický vztah – tedy důvěra a bezpečí!)
K tomu, aby takový vztah mezi koněm a člověkem mohl vzniknout, vede v psychické rovině jedna jediná cesta – kůň nesmí za žádných okolností, ani v těch nejvypjatějších situacích (kterých může být při práci s koněm hodně a můžou být i velmi nebezpečné) „z člověka cítit“ vztek, agresi, strach, nervozitu, zklamání …
Aby se budování kooperativního vztahu s koněm, vztahu, který stojí na permanentní důvěře a bezpečí, povedlo, musí mít člověk obrovskou (ideálem je maximální) míru vnitřního klidu, vyrovnanosti, harmonie, trpělivosti, vnitřní svobody, odvahy, odhodlání, soustředění …
Těmto kvalitám mne setkání a cesta s koňmi naučily a učí (ani zdaleka nejsem u cíle) a všechny tyto kvality využívám ve své práci s lidmi.
"Pochopit koňské chování často znamená pochopit chování lidské; mnohdy nám dojde, proč nejsme s to dosáhnout toho, po čem toužíme. Dospějete-li k názoru, že si musíte pořídit nového koně, je to ve skutečnosti obvykle tak, že musíte změnit nikoli koně, ale svůj přístup k němu."
(Chris Irwin- Jízda na vlně aneb co mě naučili koně)
Miliony let před člověkem se v klidu pásli na rozlehlých pláních a naslouchali hlasům, které slyšeli jen oni. Člověka poznali tak, jako kořist poznává lovce. Dlouhou dobu lidé používali koně na práci. Zabíjeli je pro maso. Spojení s člověkem bude navěky křehké, neboť strach, zakořeněný v jejich srdcích se už nikdy nevytratí. Od neolitických dob, kdy byl kůň poprvé ochočen se začali mezi lidmi objevovat tací, kteří tomuhle porozuměli. Dokázali nahlédnout do duše zvířete a zahojit rány, které v nich našli. Ale to, co jim šeptali do uší, zůstalo tajemstvím. Těmto lidem se říkalo zaříkávači.
(Nicholas Evans- Zříkávač koní)
"Jezdec, který si vynucuje povolení v týlu pomocnými otěžemi a hubu koně stahuje speciálními nánosníky, není nic jiného než vychovatel, který strčí dítěti do pusy roubík a přiváže ho k židli, aby ho donutil být v klidu."
(Philippe Karl- Omyly moderní drezury)
... "Lidé ode mě čekali, že jim ukážu, jak je možné zklidnit a utišit vystrašeného nebo rozzuřeného koně bez násilí. Moji žáci se učili, jak přemýšlet jako kůň a jak hrát koňské hry podle koňských pravidel coby alternativu ve snaze donutit stát se pouhým soumarem. Pokud soupeříme s koňmi o jejich respekt, pozornost a ochotu tím správným způsobem, tedy tak, že se snažíme, aby v nás viděli "lepšího koně", stává se celý trénink jakousi velkou koňskou hrou." ...
... "Více než dvacet pět let jsem pracoval s koňmi. Zpočátku jsem to dělal především proto, že jsem se při tom cítil dobře. Jakýmsi způsobem, kterému jsem tehdy ještě nerozuměl, dovedla práce s koňmi léčit rány a bolesti uvnitř mé duše, a já instinktivně tento balzám vyhledával. A v průběhu let se z toho stalo něco ještě mnohem důležitějšího. Koně se mi stali duchovní cestou i zaměstnáním a svému poslání jsem se oddal celým svým srdcem. Každodenní rutinní úkony okolo koní se pro mě staly rituály, a tyto rituály mě přivedly tak blízko ke světu přírody, že jsem vnímal každý závan větru, každé zavytí kojota a každičké zakrákání havrana. Cítil jsem, že mě koně přivádějí stále blíž a blíže čemusi nesmírnému a věčnému. A nikdy jsem nepochyboval, že touto cestou postupuji vpřed. Koně byli mým lékem, já na oplátku jejich zastáncem. " ...
(Chris Irwin- Tanec s černým koněm)